Vergleichen
Propovjednik 1
Gekoppeltes ScrollenBeide Spalten scrollen gemeinsam
Propovjednik
Kapitel 1
1
Misli Propovjednika, Davidova sina, kralja u Jeruzalemu.
2
Ispraznost nad ispraznošću, veli Propovjednik, ispraznost nad ispraznošću, sve je ispraznost!
3
Kakva je korist čovjeku od svega truda njegova kojim se trudi pod suncem?
4
Jedan naraštaj odlazi, drugi dolazi, a zemlja uvijek ostaje.
5
Sunce izlazi, sunce zalazi i onda hiti svojem mjestu odakle izlazi.
6
Vjetar puše na jug i okreće se na sjever, kovitla sad ovamo sad onamo i vraća se u novom vrtlogu.
7
Sve rijeke teku u more i more se ne prepunja; odakle teku rijeke, onamo se vraćaju da ponovo počnu svoj tok.
8
Sve je mučno. Nitko ne može reći da se oči nisu do sita nagledale i uši dovoljno naslušale.
9
Što je bilo, opet će biti, i što se činilo, opet će se činiti, i nema ništa novo pod suncem.
10
Ima li išta o čemu bi se moglo reći: “Gle, ovo je novo!” Sve je već davno prije nas postojalo.
11
Samo, od prošlosti ne ostade ni spomena, kao što ni u budućnosti neće biti sjećanja na ono što će poslije doći.
12
Ja, Propovjednik, bijah kralj nad Izraelom u Jeruzalemu.
13
I trudih se da mudrošću istražim i dokučim sve što biva pod nebom; o, kako mučnu zadaću zadade Bog sinovima ljudskim.
14
Vidjeh sve što se čini pod suncem: kakve li ispraznosti i puste tlapnje!
15
Što je krivo, ne može se ispraviti; čega nema, izbrojiti se ne može.
16
Rekoh onda sam sebi: “Gle, stekao sam veću mudrost nego bilo tko od mojih prethodnika u Jeruzalemu. Duh moj sabrao je golemu mudrost i znanje.”
17
Mudrost pomnjivo proučih, a tako i glupost i ludost, ali sam spoznao da je to pusta tlapnja.
18
Mnogo mudrosti - mnogo jada; što više znanja, to više boli.
Kazatel
Kapitel 1
1
Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
2
Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.
3
Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?
4
Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.
5
Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.
6
Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.
7
Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely.
8
Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením.
9
Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.
10
Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi.
11
Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou.
12
Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě,
13
A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.)
14
Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.
15
Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti.
16
Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění.
17
I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha.
18
Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.