Vergleichen
Peta knjiga Mojsijeva koja se zove Zakoni ponovljeni 32
Gekoppeltes ScrollenBeide Spalten scrollen gemeinsam
Peta knjiga Mojsijeva koja se zove Zakoni ponovljeni
Kapitel 32
1
Slušaj, nebo, govoriću;
i zemlja neka čuje govor usta mojih.
2
Neka se spusti kao dažd nauka moja,
i neka padne kao rosa govor moj,
kao sitan dažd na mladu travu
i kao krupan dažd na odraslu travu.
3
Jer ću javljati ime Gospodnje;
veličajte Boga našeg.
4
Delo je te Stene savršeno,
jer su svi putevi Njegovi pravda;
Bog je veran, bez nepravde;
pravedan je i istinit.
5
Oni se pokvariše prema Njemu;
njihovo nevaljalstvo nije nevaljalstvo sinova Njegovih;
to je rod zao i pokvaren.
6
Tako li vraćate Gospodu,
narode ludi i bezumni?
Nije li On Otac tvoj
koji te je zadobio?
On te je načinio i stvorio.
7
Opomeni se nekadašnjih dana,
pogledajte godine svakog veka;
pitaj oca svog i on će ti javiti,
starije svoje i kazaće ti.
8
Kad Višnji razdade nasledstvo narodima,
kad razdeli sinove Adamove,
postavi međe narodima po broju sinova Izrailjevih.
9
Jer je deo Gospodnji narod Njegov,
Jakov je uže nasledstva Njegovog.
10
Nađe ga u zemlji pustoj,
na mestu strašnom gde buči pustoš;
vodi ga unaokolo, uči ga
i čuva kao zenicu oka svog.
11
Kao što orao izmamljuje orliće svoje,
diže se nad ptićima svojim,
širi krila svoja, uzima ih
i nosi na krilima svojim,
12
Tako ga Gospod vođaše,
i s njim ne beše tuđeg boga;
13
Vođaše ga na visine zemaljske
da jede rod poljski,
i davaše mu da sisa med iz stene
i ulje iz tvrdog kamena,
14
Maslo od krava i mleko od ovaca
s pretilinom od jaganjaca i ovnova vasanskih i jaraca,
sa srcem zrna pšeničnih;
i pio si vino, krv od grožđa.
15
Ali se Izrailj ugoji, pa se stade ritati;
utio si, udebljao i zasalio;
pa ostavi Boga koji ga je stvorio,
i prezre stenu spasenja svog.
16
Na revnost razdražiše Ga tuđim bogovima,
gadovima razgneviše Ga.
17
Prinosiše žrtve đavolima, ne Bogu,
bogovima, kojih nisu znali,
novim, koji iz bliza dođoše,
kojih se nisu strašili oci vaši.
18
Stenu koja te je rodila zaboravio si;
zaboravio si Boga Stvoritelja svog.
19
Kad to vide Gospod, razgnevi se
na sinove svoje i na kćeri svoje,
20
I reče: Sakriću od njih lice svoje,
videću kakav će im biti posledak,
jer su rod pokvaren,
sinovi u kojima nema vere.
21
Oni me razdražiše na revnost onim što nije Bog,
razgneviše svojim taštinama;
i ja ću njih razdražiti na revnost onim koji nije narod,
narodom ludim razljutiću ih.
22
Jer se oganj razgoreo u gnevu mom,
i goreće do najdubljeg pakla;
spaliće zemlju i rod njen,
i popaliće temelje brdima.
23
Zgrnuću na njih zla,
strele svoje pobacaću na njih.
24
Glad će ih cediti,
vrućice i ljuti pomori proždiraće ih;
i zube zverske poslaću na njih
i jed zmija zemaljskih.
25
Spolja će ih ubijati mač,
a po kletima strah,
i momka i devojku,
dete na sisi i sedog čoveka.
26
Rekao bih: Rasejaću ih po svim uglovima zemaljskim,
učiniću da nestane spomen njihov između ljudi,
27
Da mi nije do mržnje neprijateljeve,
da se ne bi neprijatelji njihovi poneli i rekli:
Ruka se naša uzvisila,
a nije Gospod učinio sve ovo.
28
Jer su narod koji propada sa svojih namera,
i nema u njih razuma.
29
Kamo da su pametni, da razumeju ovo,
i gledaju na kraj svoj!
30
Kako bi jedan gonio hiljadu
a dvojica terala deset hiljada,
da ih nije stena njihova prodala
i Gospod ih predao?
31
Jer stena njihova nije kao naša Stena;
neprijatelji naši neka budu sudije.
32
Jer je čokot njihov od čokota sodomskog
i iz polja gomorskog;
grožđe je njihovo grožđe otrovno,
puca su mu gorka.
33
Vino je njihovo otrov zmajevski,
i ljuti jed aspidin.
34
Nije li to sakriveno kod mene,
zapečaćeno u riznicama mojim?
35
Moja je osveta i plata,
u svoje vreme popuznuće noga njihova,
jer je blizu dan propasti njihove,
i ide brzo šta će ih zadesiti.
36
Sudiće Gospod narodu svom,
i žao će mu biti sluga Njegovih,
kad vidi da je prošla snaga
i da nema ništa ni od uhvaćenog ni od ostavljenog.
37
I reći će: Gde su bogovi njihovi?
Stena u koju se uzdaše?
38
Koji salo od žrtava njegovih jedoše
i piše vino od naliva njihovih.
Neka ustanu i pomognu vam,
i neka vam budu zaklon.
39
Vidite sada da sam ja, ja sam,
i da nema Boga osim mene.
Ja ubijam i oživljujem,
ranim i isceljujem,
i nema nikoga ko bi izbavio iz moje ruke.
40
Jer podižem k nebu ruku svoju
i kažem: Ja sam živ doveka.
41
Ako naoštrim sjajni mač svoj
i uzmem u ruku sud,
učiniću osvetu na neprijateljima svojim
i vratiću onima koji mrze na me.
42
Opojiću strele svoje krvlju,
i mač će se moj najesti mesa,
krvlju isečenih i zarobljenih,
kad počnem osvetu na neprijateljima.
43
Veselite se narodi s narodom Njegovim,
jer će pokajati krv sluga svojih,
i osvetiće se neprijateljima svojim,
i očistiće zemlju svoju i narod svoj.
44
I dođe Mojsije i izgovori sve reči pesme ove narodu, on i Isus, sin Navin.
45
A kad izgovori Mojsije sve reči ove svemu Izrailju,
46
reče im: Privijte srce svoje k svim rečima koje vam ja danas zasvedočavam, i kazujte ih sinovima svojim da bi držali sve reči ovog zakona i tvorili ih.
47
Jer nije prazna reč da za nju ne marite, nego je život vaš; i tom ćete rečju produžiti dane svoje na zemlji, u koju idete preko Jordana da je nasledite.
48
U isti dan reče Gospod Mojsiju govoreći:
49
Iziđi na ovu goru avarimsku, na goru Navav, koja je u zemlji moavskoj prema Jerihonu, i vidi zemlju hanansku koju dajem sinovima Izrailjevim u državu.
50
I umri na gori na koju iziđeš, i priberi s k rodu svom, kao što je umro Aron, brat tvoj na gori Oru i pribrao se k rodu svom.
51
Jer mi zgrešiste među sinovima Izrailjevim na vodi od svađe u Kadisu u pustinji Sinu, što me ne proslaviste među sinovima Izrailjevim.
52
Pred sobom ćeš videti zemlju, ali nećeš u nju ući, u zemlju koju dajem sinovima Izrailjevim.
5 Mojžíšova
Kapitel 32
1
Pozorujte nebesa a mluviti budu, poslyš i země výmluvností úst mých.
2
Sstupiž jako déšť naučení mé, spadniž jako rosa výmluvnost má, jako tichý déšť na mladistvou trávu, a jako příval na odrostlou bylinu,
3
Nebo jméno Hospodinovo slaviti budu. Vzdejtež velebnost Bohu našemu,
4
Skále té, jejíž skutkové jsou dokonalí, nebo všecky cesty jeho jsou spravedlivé. Bůh silný, pravdomluvný, a není nepravosti v něm, spravedlivý a přímý jest.
5
Ale pokolení převrácené a zavilé zpronevěřilo se jemu mrzkostí vlastní svou, jakáž vzdálena jest od synů jeho.
6
Tím-liž jste se odplacovati měli Hospodinu, lide bláznivý a nemoudrý? Zdaliž on není otec tvůj, kterýž tě sobě dobyl? On učinil tebe a utvrdil tě.
7
Rozpomeň se na dny staré, považte let každého věku; vzeptej se otce svého, a oznámí tobě, starců svých, a povědí tobě.
8
Když dědictví rozděloval Nejvyšší národům, když rozsadil syny Adamovy, rozměřil meze národům vedlé počtu synů Izraelských.
9
Nebo díl Hospodinův jest lid jeho, Jákob provazec dědictví jeho.
10
Nalezl jej v zemi pusté, a na poušti veliké a hrozné; vůkol vedl jej, vyučil jej, a ostříhal ho, jako zřítedlnice oka svého.
11
Jako orlice ponouká orličátek svých, sedí na mladých svých, roztahuje křídla svá, béře je, a nosí je na křídlách svých:
12
Tak Hospodin sám vedl jej, a nebylo s ním boha cizozemců.
13
Zprovodil jej na vysoká místa země, aby jedl úrody polní, a učinil, aby ssál med z skály, a olej z kamene přetvrdého,
14
Máslo od krav a mléko od ovcí, s nejtučnějšími beránky a skopci z Bázan a kozly s jádrem zrn pšeničných, a červené víno výborné aby pil.
15
Takž Izrael ztučněv, zpíčil se; vytyl jsi a ztlustl, tukem jsi obrostl; i opustil Boha stvořitele svého, a zlehčil sobě Boha spasení svého.
16
K horlení popudili ho cizími bohy, ohavnostmi zdráždili jej.
17
Obětovali ďáblům, ne Bohu, bohům, jichž neznali, novým, kteříž z blízka přišli, jichžto se nic nestrašili otcové vaši.
18
Na skálu, kteráž zplodila tě, zapomenul jsi; zapomněl jsi na Boha silného, stvořitele svého.
19
To když viděl Hospodin, popudil se hněvem proti synům a dcerám svým,
20
A řekl: Skryji před nimi tvář svou, podívám se posledním věcem jejich; nebo národ převrácený jest, synové, v nichž není žádné víry.
21
Oniť jsou mne popudili k horlení skrze to, což není Bůh silný, rozhněvali mne svými marnostmi. I jáť popudím jich k závisti skrze ty, kteříž nejsou lid, skrze národ bláznivý k hněvu jich popudím.
22
Nebo oheň zápalen jest v prchlivosti mé, a hořeti bude až do nejhlubšího pekla, a sžíře zemi i úrody její, a zapálí základy hor.
23
Shromáždím na ně zlé věci, střely své vystřílím na ně.
24
Hladem usvadnou, a neduhy pálčivými a nakažením morním přehořkým žráni budou; také zuby šelm pošli na ně s jedem hadů zemských.
25
Meč uvede sirobu vně, a v pokojích bude strach, tak na mládenci jako panně, dítěti prsí požívajícím i muži šedivém.
26
Ano, řekl bych: Rozptýlím je po koutech, rozkáži přestati mezi lidmi paměti jejich,
27
Bych se pýchy nepřítele neobával, aby spatříce to nepřátelé jejich, neřekli: Ruka naše nepřemožená byla, neučinilť jest Hospodin ničeho z těch věcí.
28
Nebo národ ten nesmyslný jest a nemající rozumnosti.
29
Ó by moudří byli, rozuměliť by tomu, prohlédali by na poslední věci své.
30
Jak by jich jeden honiti mohl tisíc, a dva pryč zahnati deset tisíců? Jediné že Bůh skála jejich prodal je, a Hospodin vydal je.
31
Nebo Bůh skála naše není jako skála jejich, což nepřátelé naši sami souditi mohou.
32
Nebo z kmene Sodomského kmen jejich, a z réví Gomorských hroznové jejich, hroznové jedovatí, zrní hořkosti plné.
33
Jed draků víno jejich, a jed lítý nejjedovatějšího hada.
34
Zdaliž to není schováno u mne? zapečetěno v pokladnicích mých?
35
Máť jest pomsta a odplata, časemť svým klesne noha jejich; nebo blízko jest den zahynutí jejich, a budoucí věci zlé rychle připadnou na ně.
36
Souditi zajisté bude Hospodin lid svůj, a nad služebníky svými lítost míti bude, když uzří, že odešla síla, a že jakož zajatý tak i zanechaný s nic býti nemůže.
37
I dí: Kde jsou bohové jejich? skála, v níž naději měli?
38
Z jejichžto obětí tuk jídali, a víno z obětí jejich mokrých píjeli? Nechať vstanou a spomohou vám, nechť vám skrejší jest skála ta.
39
Pohleďtež již aspoň, že já jsem, já jsem sám, a že není Boha kromě mne. Já mohu usmrtiti i obživiti, já raniti i uzdraviti, a není žádného, kdo by vytrhl z ruky mé.
40
Nebo já pozdvihám k nebi ruky své, a pravím: Živ jsem já na věky.
41
Jakž nabrousím ostří meče svého, a uchopí soud ruka má, učiním pomstu nad nepřátely svými, a těm, jenž v nenávisti mne měli, odplatím.
42
Opojím střely své krví, a meč můj sžere maso, a to krví raněných a zajatých, jakž jen začnu pomsty uvoditi na nepřátely.
43
Veselte se pohané s lidem jeho, neboť pomstí krve služebníků svých, a uvede pomstu na nepřátely své, a očistí zemi svou a lid svůj.
44
I přišel Mojžíš, a mluvil všecka slova písně této v uši lidu, on a Jozue, syn Nun.
45
A když dokonal Mojžíš mluvení všech slov těch ke všemu množství Izraelskému,
46
Řekl jim: Přiložtež srdce svá ke všechněm slovům, kteráž já dnes osvědčuji vám, a přikažte to synům svým, aby ostříhali všech slov zákona tohoto, a činili je.
47
Nebo není daremné slovo, abyste jím pohrdnouti měli, ale jest život váš; a v slovu tom prodlíte dnů svých na zemi, kterouž abyste dědičně obdrželi, půjdete přes Jordán.
48
Téhož dne mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka:
49
Vstup na horu tuto Abarim, na vrch Nébo, kteráž jest v zemi Moábské naproti Jerichu, a spatř zemi Kananejskou, kterouž já dávám synům Izraelským právem dědičným.
50
A umřeš na vrchu, na kterýž vejdeš, a připojen budeš k lidu svému, jako umřel Aron, bratr tvůj, na hoře řečené Hor, a připojen jest k lidu svému.
51
Nebo jste zhřešili proti mně u prostřed synů Izraelských, při vodách odpírání v Kádes, na poušti Tsin, proto že jste neposvětili mne u prostřed synů Izraelských.
52
Před sebou zajisté uzříš zemi tu, ale tam nevejdeš do země té, kterouž dávám synům Izraelským.