Comparar
Knjiga o Jovu 7
Desplazamiento vinculadoLas dos columnas se desplazan juntas
Knjiga o Jovu
Capítulo 7
1
Nije li čovek na vojsci na zemlji?
A dani njegovi nisu li kao dani nadničarski?
2
Kao što sluga uzdiše za senom
i kao što nadničar čeka da svrši,
3
Tako su meni dati u nasledstvo meseci zaludni
i noći mučne određene mi.
4
Kad legnem, govorim: Kad ću ustati?
I kad će proći noć?
I sitim se prevrćući se do svanuća.
5
Telo je moje obučeno u crve i u grude zemljane,
koža moja puca i raščinja se.
6
Dani moji brži biše od čunka,
i prođoše bez nadanja.
7
Opomeni se da je moj život vetar,
da oko moje neće više videti dobra,
8
Niti će me videti oko koje me je viđalo;
i tvoje oči kad pogledaju na me, mene neće biti.
9
Kao što se oblak razilazi i nestaje ga,
tako ko siđe u grob, neće izaći,
10
Neće se više vratiti kući svojoj,
niti će ga više poznati mesto njegovo.
11
Zato ja neću braniti ustima svojim,
govoriću u tuzi duha svog,
naricati u jadu duše svoje.
12
Eda li sam more ili kit,
te si namestio stražu oko mene?
13
Kad kažem: Potešiće me odar moj,
postelja će mi moja olakšati tužnjavu,
14
Tada me strašiš snima
i prepadaš me utvarama,
15
Te duša moja voli biti udavljena,
voli smrt nego kosti moje.
16
Dodijalo mi je; neću do veka živeti;
prođi me se; jer su dani moji taština.
17
Šta je čovek da ga mnogo ceniš
i da mariš za nj?
18
Da ga pohodiš svako jutro,
i svaki čas kušaš ga?
19
Kad ćeš se odvratiti od mene
i pustiti me da progutam pljuvanku svoju?
20
Zgrešio sam; šta ću Ti činiti, o čuvaru ljudski?
Zašto si me metnuo sebi za belegu, te sam sebi na tegobu?
21
Zašto mi ne oprostiš greh moj
i ne ukloniš moje bezakonje?
Jer ću sad leći u prah,
i kad me potražiš, mene neće biti.
Jób
Capítulo 7
1
Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2
Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3
Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4
Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5
Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6
Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7
Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8
Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
9
Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,
10
Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11
Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12
Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13
Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14
Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15
Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16
Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17
Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18
A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19
Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20
Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21
Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.