Confronta
Knjiga o Jovu 10
Scorrimento collegatoLe due colonne scorrono insieme
Knjiga o Jovu
Capitolo 10
1
Dodijao je duši mojoj život moj;
pustiću od sebe tužnjavu svoju,
govoriću u jadu duše svoje.
2
Reći ću Bogu: Nemoj me osuditi;
kaži mi zašto se preš sa mnom.
3
Je li Ti milo da činiš silu,
da odbacuješ delo ruku svojih
i savet bezbožnički obasjavaš?
4
Jesu li u Tebe oči telesne?
Vidiš li kao što vidi čovek?
5
Jesu li dani tvoji kao dani čovečiji,
i godine tvoje kao vek ljudski,
6
Te istražuješ moje bezakonje
i za greh moj razbiraš?
7
Ti znaš da nisam kriv,
i nema nikoga ko bi izbavio iz Tvoje ruke.
8
Tvoje su me ruke stvorile i načinile,
i Ti me odsvuda potireš.
9
Opomeni se da si me kao od kala načinio,
i opet ćeš me u prah obratiti.
10
Nisi li me kao mleko slio
i kao sir usirio me?
11
Navukao si na me kožu i meso,
i kostima i žilama spleo si me.
12
Životom i milošću darivao si me;
i staranje Tvoje čuvalo je duh moj.
13
I sakrio si to u srcu svom;
ali znam da je u Tebe.
14
Ako sam zgrešio, opazio si me,
i nisi me oprostio bezakonja mog.
15
Ako sam skrivio, teško meni!
Ako li sam prav, ne mogu podignuti glave,
pun sramote i videći muku svoju.
16
I ako se podigne,
goniš me kao lav,
i opet činiš čudesa na meni.
17
Ponavljaš svedočanstva svoja protiv mene,
i umnožavaš gnev svoj na me;
vojske jedne za drugom izlaze na me.
18
Zašto si me izvadio iz utrobe?
O da umreh! Da me ni oko ne vide!
19
Bio bih kao da nikada nisam bio;
iz utrobe u grob bio bih odnesen.
20
Nije li malo dana mojih?
Prestani dakle i okani me se
da se malo oporavim,
21
Pre nego otidem odakle se neću vratiti,
u zemlju tamnu i u sen smrtni,
22
U zemlju tamnu kao mrak
i u sen smrtni,
gde nema promene
i gde je videlo kao tama.
Jób
Capitolo 10
1
Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
2
Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
3
Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
4
Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
5
Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
6
Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
7
Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
8
Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.
9
Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
10
Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
11
Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
12
Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
13
Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
14
Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
15
Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
16
Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
17
Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
18
Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
19
A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
20
Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
21
Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
22
Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.