Comparer
Job 29
Défilement liéLes deux colonnes défilent ensemble
Job
Chapitre 29
1
Y VOLVIÓ Job á tomar su propósito, y dijo:
2
¡Quién me tornase como en los meses pasados, como en los días que Dios me guardaba,
3
Cuando hacía resplandecer su candela sobre mi cabeza, á la luz de la cual yo caminaba en la oscuridad;
4
Como fué en los días de mi mocedad, cuando el secreto de Dios estaba en mi tienda;
5
Cuando aun el Omnipotente estaba conmigo, y mis hijos alrededor de mí;
6
Cuando lavaba yo mis caminos con manteca, y la piedra me derramaba ríos de aceite!
7
Cuando salía á la puerta á juicio, y en la plaza hacía preparar mi asiento,
8
Los mozos me veían, y se escondían; y los viejos se levantaban, y estaban en pie;
9
Los príncipes detenían sus palabras, ponían la mano sobre su boca;
10
La voz de los principales se ocultaba, y su lengua se pegaba á su paladar:
11
Cuando los oídos que me oían, me llamaban bienaventurado, y los ojos que me veían, me daban testimonio:
12
Porque libraba al pobre que gritaba, y al huérfano que carecía de ayudador.
13
La bendición del que se iba á perder venía sobre mí; y al corazón de la viuda daba alegría.
14
Vestíame de justicia, y ella me vestía como un manto; y mi toca era juicio.
15
Yo era ojos al ciego, y pies al cojo.
16
A los menesterosos era padre; y de la causa que no entendía, me informaba con diligencia:
17
Y quebraba los colmillos del inicuo, y de sus dientes hacía soltar la presa.
18
Y decía yo: En mi nido moriré, y como arena multiplicaré días.
19
Mi raíz estaba abierta junto á las aguas, y en mis ramas permanecía el rocío.
20
Mi honra se renovaba en mí, y mi arco se corroboraba en mi mano.
21
Oíanme, y esperaban; y callaban á mi consejo.
22
Tras mi palabra no replicaban, y mi razón destilaba sobre ellos.
23
Y esperábanme como á la lluvia, y abrían su boca como á la lluvia tardía.
24
Si me reía con ellos, no lo creían: y no abatían la luz de mi rostro.
25
Calificaba yo el camino de ellos, y sentábame en cabecera; y moraba como rey en el ejército, como el que consuela llorosos.
Jób
Chapitre 29
1
Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:
2
Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,
3
Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,
4
Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,
5
Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,
6
Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,
7
Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.
8
Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.
9
Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.
10
Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.
11
Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,
12
Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.
13
Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.
14
V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.
15
Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.
16
Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.
17
A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.
18
A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.
19
Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.
20
Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.
21
Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.
22
Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.
23
Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.
24
Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.
25
Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.