Comparer
Eclesiastes 1
Défilement liéLes deux colonnes défilent ensemble
Eclesiastes
Chapitre 1
1
As palavras do Pregador, filho de Davi, rei em Jerusalém:
2
“Vaidade de vaidades”, diz o Pregador; “Vaidade de vaidades, tudo é vaidade.”
3
Que proveito tem o homem de todo o seu trabalho, com o qual se fatiga debaixo do sol?
4
Uma geração vai, e outra geração vem; mas a terra permanece para sempre.
5
O sol também nasce, e o sol se põe, e apressa-se para o seu lugar de onde nasce.
6
O vento vai para o sul, e faz o seu giro para o norte. Gira continuamente em seu curso, e o vento retorna novamente aos seus circuitos.
7
Todos os rios correm para o mar, contudo o mar não se enche. Para o lugar de onde os rios fluem, para lá eles fluem novamente.
8
Todas as coisas estão cheias de cansaço, mais do que se pode expressar. O olho não se satisfaz de ver, nem o ouvido se enche de ouvir.
9
O que foi é o que será, e o que foi feito é o que se fará; e não há nada novo debaixo do sol.
10
Há alguma coisa da qual se possa dizer: “Eis que, isto é novo”? Isso já existiu há muito tempo, nas eras que foram antes de nós.
11
Não há memória das coisas passadas; nem haverá memória das coisas futuras que estão por vir, entre aqueles que virão depois.
12
Eu, o Pregador, fui rei sobre Israel em Jerusalém.
13
Apliquei o meu coração a buscar e a investigar com sabedoria tudo o que se faz debaixo do céu. É um fardo pesado que Deus deu aos filhos dos homens para com ele se afligirem.
14
Tenho visto todas as obras que se fazem debaixo do sol; e eis que tudo é vaidade e um correr atrás do vento.
15
O que é torto não pode ser endireitado; e o que falta não pode ser contado.
16
Eu disse a mim mesmo: “Eis que obtive para mim grande sabedoria, superando todos os que estiveram antes de mim em Jerusalém. Sim, o meu coração teve grande experiência de sabedoria e conhecimento.”
17
Apliquei o meu coração a conhecer a sabedoria, e a conhecer a loucura e a insensatez. Percebi que isso também era um correr atrás do vento.
18
Pois em muita sabedoria há muito desgosto; e quem aumenta o conhecimento, aumenta a tristeza.
Kazatel
Chapitre 1
1
Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
2
Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.
3
Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?
4
Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.
5
Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.
6
Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.
7
Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely.
8
Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením.
9
Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.
10
Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi.
11
Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou.
12
Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě,
13
A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.)
14
Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.
15
Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti.
16
Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění.
17
I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha.
18
Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.