Comparer

Jó 14

Défilement liéLes deux colonnes défilent ensemble

Jó

Chapitre 14
1 “O homem, nascido de mulher, vive poucos dias e é cheio de aflição.
2 Ele cresce como uma flor, e é cortado. Ele também foge como uma sombra, e não permanece.
3 Você abre os seus olhos sobre alguém assim, e me traz a julgamento com você?
4 Quem pode tirar algo puro do impuro? Ninguém.
5 Visto que os seus dias estão determinados, o número dos seus meses está com você, e você estabeleceu os seus limites, que ele não pode ultrapassar.
6 Desvie dele o olhar, para que ele possa descansar, até que ele cumpra, como um trabalhador contratado, o seu dia.
7 “Pois há esperança para uma árvore se ela for cortada, de que brotará novamente, e de que os seus ramos tenros não cessarão.
8 Embora a sua raiz envelheça na terra, e o seu tronco morra no chão,
9 ainda assim, ao cheiro das águas, ela brotará, e dará ramos como uma planta.
10 Mas o homem morre, e é abatido. Sim, o homem entrega o espírito, e onde ele está?
11 Assim como as águas desaparecem do mar, e o rio se esgota e seca,
12 assim o homem se deita e não se levanta. Até que os céus já não existam, eles não acordarão, nem serão despertados do seu sono.
13 “Quem dera você me escondesse no Seol, que você me mantivesse em segredo até que a sua ira passasse, que você me marcasse um tempo determinado e se lembrasse de mim!
14 Se um homem morrer, ele viverá novamente? Eu esperaria todos os dias do meu combate, até que chegasse a minha libertação.
15 Você chamaria, e eu lhe responderia. Você teria desejo pela obra das suas mãos.
16 Mas agora você conta os meus passos. Você não vigia o meu pecado?
17 A minha desobediência está selada em uma bolsa. Você amarra a minha iniquidade.
18 “Mas a montanha que cai se desfaz em nada. A rocha é removida do seu lugar.
19 As águas desgastam as pedras. As suas torrentes levam o pó da terra. Assim você destrói a esperança do homem.
20 Você prevalece contra ele para sempre, e ele se vai. Você muda o seu semblante, e o manda embora.
21 Os seus filhos alcançam honra, e ele não sabe disso. Eles são humilhados, mas ele não percebe.
22 Mas a sua própria carne sente dor, e a sua alma dentro dele lamenta.”

Jób

Chapitre 14
1 Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.
14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.

Choisir un livre