Comparer
Números 11
Défilement liéLes deux colonnes défilent ensemble
Números
Chapitre 11
1
O povo estava reclamando aos ouvidos do SENHOR. Quando o SENHOR ouviu isso, sua ira se acendeu; e o fogo do SENHOR ardeu entre eles, e consumiu algumas das extremidades do acampamento.
2
O povo clamou a Moisés; e Moisés orou ao SENHOR, e o fogo diminuiu.
3
O nome daquele lugar foi chamado Taberá, porque o fogo do SENHOR ardeu entre eles.
4
A multidão mista que estava entre eles teve um forte desejo; e os filhos de Israel também choraram novamente, e disseram: “Quem nos dará carne para comer?
5
Nós nos lembramos dos peixes que comíamos de graça no Egito; dos pepinos, dos melões, dos alhos-porós, das cebolas e dos alhos;
6
mas agora perdemos o nosso apetite. Não há mais nada para olhar, a não ser este maná.”
7
O maná era como semente de coentro, e sua aparência era como a do bdélio.
8
O povo saía, recolhia-o e o moía em moinhos, ou o socava em pilões, e o fervia em panelas, e fazia bolos com ele. Seu sabor era como o sabor de azeite fresco.
9
Quando o orvalho caía sobre o acampamento à noite, o maná caía sobre ele.
10
Moisés ouviu o povo chorando por todas as suas famílias, cada homem à porta de sua tenda; e a ira do SENHOR se acendeu grandemente; e Moisés ficou desgostoso.
11
Moisés disse ao SENHOR: “Por que trataste tão mal o teu servo? Por que não encontrei favor aos teus olhos, para que coloques sobre mim o fardo de todo este povo?
12
Fui eu que concebi todo este povo? Fui eu que os dei à luz, para que me digas: ‘Carregue-os no colo, como uma ama carrega um bebê de peito, para a terra que juraste aos seus pais’?
13
Onde eu conseguiria carne para dar a todo este povo? Pois eles choram diante de mim, dizendo: ‘Dê-nos carne, para que possamos comer.’
14
Eu não sou capaz de carregar todo este povo sozinho, porque é pesado demais para mim.
15
Se é assim que vais me tratar, por favor, mata-me agora mesmo, se encontrei favor aos teus olhos; e não me deixes ver a minha miséria.”
16
O SENHOR disse a Moisés: “Reúna para mim setenta homens dos anciãos de Israel, que você sabe que são os anciãos do povo e oficiais sobre eles; e traga-os à Tenda do Encontro, para que fiquem ali com você.
17
Eu descerei e falarei com você ali. Tirarei do Espírito que está sobre você, e o colocarei sobre eles; e eles levarão o fardo do povo com você, para que você não o carregue sozinho.
18
“Diga ao povo: ‘Santifiquem-se em preparação para amanhã, e vocês comerão carne; pois vocês choraram aos ouvidos do SENHOR, dizendo: “Quem nos dará carne para comer? Pois passávamos bem no Egito.” Portanto, o SENHOR lhes dará carne, e vocês comerão.
19
Vocês não comerão apenas um dia, ou dois dias, ou cinco dias, ou dez dias, ou vinte dias,
20
mas um mês inteiro, até que saia pelos seus narizes, e se torne repugnante para vocês; porque vocês rejeitaram o SENHOR que está no meio de vocês, e choraram diante dele, dizendo: “Por que saímos do Egito?”’”
21
Moisés disse: “O povo, no meio do qual estou, é de seiscentos mil homens a pé; e tu disseste: ‘Eu lhes darei carne, para que comam um mês inteiro.’
22
Serão abatidos rebanhos e gado para eles, para que lhes seja suficiente? Serão ajuntados todos os peixes do mar para eles, para que lhes seja suficiente?”
23
O SENHOR disse a Moisés: “A mão do SENHOR encurtou? Agora você verá se a minha palavra se cumprirá para você ou não.”
24
Moisés saiu, e disse ao povo as palavras do SENHOR; e ele reuniu setenta homens dos anciãos do povo, e os colocou ao redor da Tenda.
25
O SENHOR desceu na nuvem, e falou com ele, e tirou do Espírito que estava sobre ele, e o colocou sobre os setenta anciãos. Quando o Espírito repousou sobre eles, eles profetizaram, mas não o fizeram mais.
26
Mas dois homens permaneceram no acampamento. O nome de um era Eldade, e o nome do outro Medade; e o Espírito repousou sobre eles. Eles estavam entre os que foram alistados, mas não tinham saído para a Tenda; e eles profetizaram no acampamento.
27
Um jovem correu, e contou a Moisés, e disse: “Eldade e Medade estão profetizando no acampamento!”
28
Josué, filho de Num, o servo de Moisés, um de seus homens escolhidos, respondeu: “Meu senhor Moisés, proíba-os!”
29
Moisés lhe disse: “Você está com ciúmes por minha causa? Quem dera que todo o povo do SENHOR fosse profeta, e que o SENHOR colocasse o seu Espírito sobre eles!”
30
Moisés foi para o acampamento, ele e os anciãos de Israel.
31
Um vento do SENHOR saiu e trouxe codornizes do mar, e as deixou cair junto ao acampamento, cerca de um dia de caminhada de um lado, e um dia de caminhada do outro lado, ao redor do acampamento, e a cerca de dois côvados acima da superfície da terra.
32
O povo se levantou todo aquele dia, e toda aquela noite, e todo o dia seguinte, e recolheu as codornizes. Aquele que recolheu menos, recolheu dez hômeres; e eles as espalharam para si mesmos ao redor do acampamento.
33
Enquanto a carne ainda estava entre os seus dentes, antes de ser mastigada, a ira do SENHOR se acendeu contra o povo, e o SENHOR feriu o povo com uma praga muito grande.
34
O nome daquele lugar foi chamado Quibrote-Hataavá, porque ali enterraram o povo que cobiçou.
35
De Quibrote-Hataavá o povo viajou para Hazerote; e eles ficaram em Hazerote.
4 Mojžíšova
Chapitre 11
1
I stalo se, že lid ztěžoval a stýskal sobě, cožse nelíbilo Hospodinu. Protož, slyše to Hospodin, rozhněval se náramně, a roznítil se proti nim oheň Hospodinův, a spálil zadní díl vojska.
2
Tedy volal lid k Mojžíšovi. I modlil se Mojžíš Hospodinu, a uhasl oheň.
3
I nazval jméno místa toho Tabbera; nebo rozpálil se proti nim oheň Hospodinův.
4
Lid pak k nim přimíšený napadla žádost náramná; a obrátivše se, plakali i synové Izraelští a řekli: Kdo nám to dá, abychom se masa najedli?
5
Rozpomínáme se na ryby, jichž jsme dosti v Egyptě darmo jídali, na okurky a melouny, též na por, cibuli a česnek.
6
A nyní duše naše vyprahlá, nic jiného nemá, kromě tu mannu před očima svýma.
7
(Manna pak byla jako semeno koliandrové, a barva její jako barva bdelium.
8
I vycházíval lid, a sbírali a mleli žernovy, neb tloukli v moždířích, a smažili na pánvici, aneb koláče podpopelné dělali z ní; chut pak její byla jako chut nového oleje.
9
Když pak sstupovala rosa na vojsko v noci, tedy sstupovala také i manna).
10
Tedy uslyšel Mojžíš, an lid pláče po čeledech svých, každý u dveří stanu svého. Pročež roznítila se prchlivost Hospodinova náramně; Mojžíšovi to také těžké bylo.
11
I řekl Mojžíš Hospodinu: Proč jsi tak zle učinil služebníku svému? Proč jsem nenalezl milosti před očima tvýma, že jsi vložil břímě všeho lidu tohoto na mne?
12
Zdaliž jsem já počal všecken lid tento? Zdali jsem já zplodil jej, že mi díš: Nes jej na rukou svých, jako nosí chůva děťátko, do země té, kterouž jsi s přísahou zaslíbil otcům jejich?
13
Kde mám nabrati masa, abych dal všemu lidu tomuto? Nebo plačí na mne, řkouce: Dej nám masa, ať jíme.
14
Nemohuť já sám nésti všeho lidu tohoto, nebo jest to nad možnost mou.
15
Pakli mi tak dělati chceš, prosím, zabí mne raději, jestliže jsem nalezl milost před očima tvýma, abych více nehleděl na trápení své.
16
Tedy řekl Hospodin Mojžíšovi: Shromažď mi sedmdesáte mužů z starších Izraelských, kteréž znáš, že jsou starší v lidu a správcové jeho; i přivedeš je ke dveřím stánku úmluvy, a státi budou tam s tebou.
17
A já sstoupím a mluviti budu s tebou, a vezmu z ducha, kterýž jest na tobě, a dám jim. I ponesou s tebou břímě lidu, a tak ty ho sám neponeseš.
18
Lidu pak díš: Posvěťtež se k zítřku, a budete jísti maso; nebo jste plakali v uších Hospodinových, řkouce: Kdo nám dá najísti se masa? Jistě že lépe nám bylo v Egyptě. I dá vám Hospodin masa, a budete jísti.
19
Nebudete toliko jeden den jísti, ani dva, ani pět, ani deset, ani dvadcet,
20
Ale za celý měsíc, až vám chřípěmi poleze, a zoškliví se, proto že jste pohrdli Hospodinem, kterýž jest u prostřed vás, a plakali jste před ním, říkajíce: Proč jsme vyšli z Egypta?
21
I řekl Mojžíš: Šestkrát sto tisíců pěších jest tohoto lidu, mezi nimiž já jsem, a ty pravíš: Dám jim masa, aby jedli za celý měsíc.
22
Zdali ovcí a volů nabije se jim, aby jim postačilo? Aneb zdali všecky ryby mořské shromáždí se jim, aby jim dosti bylo?
23
Tedy řekl Hospodin Mojžíšovi: Zdali ruka Hospodinova ukrácena jest? Již nyní uzříš, přijde-li na to, což jsem mluvil, čili nic.
24
Vyšed tedy Mojžíš, mluvil lidu slova Hospodinova, a shromáždiv sedmdesáte mužů z starších lidu, postavil je vůkol stánku.
25
I sstoupil Hospodin v oblaku a mluvil k němu, a vzav z ducha, kterýž byl na něm, dal sedmdesáti mužům starším. I stalo se, když odpočinul na nich ten duch, že prorokovali, ale potom nikdy více.
26
Byli pak zůstali v staních dva muži, jméno jednoho Eldad, a druhého Medad, na nichž také odpočinul duch ten, nebo i oni napsani byli, ačkoli nevyšli k stánku. I ti také prorokovali v staních.
27
Tedy přiběh služebník, oznámil to Mojžíšovi, řka: Eldad a Medad prorokují v staních.
28
Jozue pak, syn Nun, služebník Mojžíšův, jeden z mládenců jeho, dí k tomu: Pane můj, Mojžíši, zabraň jim.
29
Jemuž odpověděl Mojžíš: Proč ty horlíš pro mne? Nýbrž ó kdyby všecken lid Hospodinův proroci byli, a aby dal Hospodin ducha svého na ně!
30
I navrátil se Mojžíš do stanů s staršími Izraelskými.
31
Tedy strhl se vítr od Hospodina, a zachvátiv křepelky od moře, spustil je na stany tak široce a dlouze, co by mohl za jeden den cesty ujíti všudy vůkol táboru, takměř na dva lokty zvýší nad zemí.
32
Protož vstav lid, celý ten den a celou noc, i celý druhý den shromažďovali sobě ty křepelky; a kdož nejméně nashromáždil, měl jich s deset měr. I rozvěšeli je sobě pořád okolo stanů.
33
Ještě maso vězelo v zubích jejich, a nebylo právě sžvýkáno, když hněv Hospodinův vzbudil se na lid. I ranil Hospodin lid ranou velikou náramně.
34
Protož nazváno jest jméno místa toho Kibrot Hattáve; nebo tu pochovali lid, kterýž žádal masa.
35
I bral se lid z Kibrot Hattáve na poušť Hazerot, a pozůstali v Hazerot.