Comparer
Knjiga o Jovu 30
Défilement liéLes deux colonnes défilent ensemble
Knjiga o Jovu
Chapitre 30
1
A sada smeju mi se mlađi od mene,
kojima otaca ne bih hteo metnuti sa psima stada svog.
2
A na šta bi mi i bila sila ruku njihovih?
U njima beše propala starost.
3
Od siromaštva i gladi samoćavahu
bežeći od suva, mračna, pusta i opustošena mesta;
4
Koji brahu lobodu po čestama,
i smrekovo korenje beše im hrana.
5
Između ljudi behu izgonjeni
i vikaše se za njima kao za lupežom.
6
Življahu po strašnim uvalama,
po jamama u zemlji i u kamenu.
7
Po grmovima rikahu,
pod trnjem se skupljahu.
8
Behu ljudi nikakvi i bez imena,
manje vredni nego zemlja.
9
I njima sam sada pesma,
i postah im priča.
10
Gade se na me, idu daleko od mene
i ne ustežu se pljuvati mi u lice.
11
Jer je Bog odapeo moju tetivu i muke mi zadao
te zbaciše uzdu preda mnom.
12
S desne strane ustajahu momci,
potkidahu mi noge,
i nasipaju put k meni da me upropaste.
13
Raskopaše moju stazu,
umnožiše mi muke,
ne treba niko da im pomaže.
14
Kao širokim prolomom naviru,
i navaljuju preko razvalina.
15
Strahote navališe na me,
i kao vetar teraju dušu moju,
i kao oblak prođe sreća moja.
16
I sada se duša moja razliva u meni,
stigoše me dani mučni.
17
Noću probada mi kosti u meni,
i žile moje ne odmaraju se.
18
Od teške sile promenilo se odelo moje,
i kao ogrlica u košulje moje steže me.
19
Bacio me je u blato,
te sam kao prah i pepeo.
20
Vičem k Tebi, a Ti me ne slušaš;
stojim pred Tobom, a Ti ne gledaš na me.
21
Pretvorio si mi se u ljuta neprijatelja;
silom ruke svoje suprotiš mi se.
22
Podižeš me u vetar, posađuješ me na nj,
i rastapaš u meni sve dobro.
23
Jer znam da ćeš me odvesti na smrt
i u dom određeni svima živima.
24
Ali neće pružiti ruke svoje u grob;
kad ih stane potirati, oni neće vikati.
25
Nisam li plakao radi onog koji beše u zlu?
Nije li duša moja žalosna bivala radi ubogog?
26
Kad se dobru nadah, dođe mi zlo;
i kad se nadah svetlosti, dođe mrak.
27
Utroba je moja uzavrela,
i ne može da se umiri,
zadesiše me dani mučni.
28
Hodim crn, ne od sunca,
ustajem i vičem u zboru.
29
Brat postah zmajevima
i drug sovama.
30
Pocrnela je koža na meni
i kosti moje posahnuše od žege.
31
Gusle se moje pretvoriše u zapevku,
i svirala moja u plač.
Jób
Chapitre 30
1
Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.
2
Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.
3
Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.
4
Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.
5
Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,
6
Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.
7
V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,
8
Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.
9
Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.
10
V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.
11
Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.
12
Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.
13
Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.
14
Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.
15
Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.
16
A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,
17
Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.
18
Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.
19
Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.
20
Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.
21
Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.
22
Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.
23
Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.
24
Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.
25
Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.
26
Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.
27
Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.
28
Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.
29
Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.
30
Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.
31
A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.