Comparar
Psalmen 104
Rolagem vinculadaAs duas colunas rolam juntas
Psalmen
Capítulo 104
1
Halleluja! Loof Jahweh, mijn ziel: Jahweh, mijn God, hoog zijt Gij verheven! Gij hebt U met glorie en luister omkleed,
2
En hult U in het licht als een mantel; Gij spant de hemelen uit als een tent,
3
En legt op de wateren uw opperzalen. Gij maakt van de wolken uw wagen, Zweeft op de vleugels van de wind;
4
Stelt de stormen aan tot uw boden, Laaiend vuur tot uw knechten.
5
Gij hebt de aarde op haar pijlers gegrond, Zodat ze voor eeuwig niet wankelt.
6
De Oceaan bedekte haar als een kleed, Nog boven de bergen stonden de wateren:
7
Maar ze namen de vlucht voor uw dreigen, Rilden van angst voor de stem van uw donder;
8
Toen rezen de bergen, en zonken de dalen Op de plaats, die Gij hun hadt bestemd.
9
Gij hebt ze grenzen gesteld, die ze niet overschreden, Ze mochten niet meer de aarde bedekken;
10
Gij zendt de bronnen in de dalen, En tussen de bergen stromen ze voort;
11
Ze laven al de wilde dieren, En de woudezel lest er zijn dorst;
12
Daar nestelen de vogels uit de lucht, En fluiten er tussen de struiken.
13
Uit uw zalen drenkt Gij de bergen, Door het sap van uw nevel wordt de aarde verzadigd;
14
Gij laat voor het vee het gras ontspruiten, En het groen voor wat de mensen dient. Gij roept het graan uit de aarde te voorschijn,
15
En de wijn, die het hart van de mensen verheugt; Olie, om het gelaat te doen glanzen, Brood, dat het hart van de mensen verkwikt.
16
Jahweh’s bomen drinken zich vol, De Libanon-ceders, die Hij heeft geplant:
17
Waar de vogels zich nestelen, In wier toppen de ooievaar woont.
18
De hoogste bergen zijn voor de gemzen, De klippen een schuilplaats voor bokken.
19
Gij schiept de maan, om de tijd te bepalen, De zon weet, wanneer ze onder moet gaan.
20
Maakt Gij het donker, dan wordt het nacht, En sluipen de wilde beesten rond,
21
Brullen de leeuwen om buit, En vragen God om hun voedsel.
22
De zon gaat op: ze kruipen weg, En leggen zich neer in hun holen;
23
Maar de mens tijgt aan zijn werk, En aan zijn arbeid tot aan de avond.
24
Hoe ontzaglijk zijn uw werken, o Jahweh: Gij hebt ze allen met wijsheid gewrocht! De aarde is vol van uw schepselen,
25
Niet minder de zee; Die is groot en geweldig, En het wemelt daarin zonder tal: Beesten, kleine en grote,
26
Monsters trekken er door, Liwjatan dien Gij hebt geschapen, Om er mede te spelen.
27
Allen zien naar U uit, Om voedsel, elk op zijn tijd.
28
Geeft Gij het: ze eten het op; Gij opent uw hand: ze worden van het goede verzadigd.
29
Maar verbergt Gij uw aanschijn: Ze verstarren van schrik; Gij ontneemt hun de adem: Ze sterven en keren terug tot hun stof.
30
Maar Gij zendt weer uw geest: en ze worden geschapen, En Gij vernieuwt het aanschijn der aarde!
31
Eeuwig dure de glorie van Jahweh, En blijve Jahweh Zich in zijn werken verheugen;
32
Hij, die de aarde beziet: en ze beeft; Die de bergen aanraakt: ze roken!
33
Heel mijn leven zal ik zingen voor Jahweh, Mijn God blijven loven, zolang ik besta!
34
Moge mijn zang Hèm behagen, En ìk mij in Jahweh verblijden;
35
Maar mogen de zondaars van de aarde verdwijnen, En de goddelozen niet blijven bestaan! Loof Jahweh, mijn ziel!
Žalmy
Capítulo 104
1
Dobrořeč duše má Hospodinu. Hospodine Bože můj, velmi jsi veliký, velebnost a krásu jsi oblékl.
2
Přioděls se světlem jako rouchem, roztáhls nebesa jako kortýnu.
3
Kterýž sklenul na vodách paláce své, kterýž užívá hustých oblaků místo vozů, a vznáší se na peří větrovém.
4
Kterýž činí posly své duchy, služebníky své oheň plápolající.
5
Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků.
6
Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl, i nad horami stály vody.
7
K žehrání tvému rozběhly se, před hřmotem hromu tvého pospíšily,
8
(Vystoupily hory, snížilo se údolí), na místo, kteréž jsi jim založil.
9
Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k přikrývání země.
10
Kterýž vypouštíš potoky přes údolé, aby tekli mezi horami,
11
A nápoj dávali všechněm živočichům polním. Tuť uhašují oslové divocí žízeň svou.
12
Při nich hnízdí se ptactvo nebeské, a z prostřed ratolestí hlas svůj vydává.
13
Kterýž svlažuješ hory z výsostí svých, aby ovocem činů tvých sytila se země.
14
Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země,
15
A víno, jenž obveseluje srdce člověka. Èiní, aby se stkvěla tvář od oleje, ano i pokrmem zdržuje život lidský.
16
Nasyceno bývá i dříví Hospodinovo, cedrové Libánští, kteréž štípil.
17
Na nichž se ptáci hnízdí, i čáp příbytek svůj má na jedlí.
18
Hory vysoké jsou kamsíků, skály útočiště králíků.
19
Učinil měsíc k jistým časům, a slunce zná západ svůj.
20
Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní:
21
Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu svého.
22
Když slunce vychází, zase shromažďují se, a v doupatech svých se ukládají.
23
Èlověk vychází ku práci své, a k dílu svému až do večera.
24
Jak mnozí a velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine! Všeckys je moudře učinil, plná jest země bohatství tvého.
25
V moři pak velikém a přeširokém, tamť jsou hmyzové nesčíslní, a živočichové malí i velicí.
26
Tuť bárky přecházejí i velryb, kteréhož jsi stvořil, aby v něm hrál.
27
Všecko to na tě očekává, abys jim dával pokrm časem svým.
28
Když jim dáváš, sbírají; když otvíráš ruku svou, nasyceni bývají dobrými věcmi.
29
Když skrýváš tvář svou, rmoutí se; když odjímáš ducha jejich, hynou, a v prach svůj se navracejí.
30
Vysíláš ducha svého, a zase stvořeni bývají, a obnovuješ tvář země.
31
Budiž sláva Hospodinova na věky, rozveselujž se Hospodin v skutcích svých.
32
On když pohledí na zemi, anať se třese; když se dotkne hor, anť se kouří.
33
Zpívati budu Hospodinu, dokudž jsem živ; žalmy Bohu svému zpívati budu, pokudž mne stává.
34
Libé bude přemyšlování mé o něm, jáť rozveselím se v Hospodinu.
35
Ó by hříšníci vyhynuli z země, a bezbožných aby již nebylo. Dobrořeč duše má Hospodinu. Halelujah.