Comparar
Knjiga o Jovu 14
Desplazamiento vinculadoLas dos columnas se desplazan juntas
Knjiga o Jovu
Capítulo 14
1
Čovek rođen od žene kratka je veka i pun nemira.
2
Kao cvet niče, i odseca se,
i beži kao sen, i ne ostaje.
3
I na takvog otvaraš oko svoje,
i mene vodiš na sud sa sobom!
4
Ko će čisto izvaditi iz nečista?
Niko.
5
Izmereni su dani njegovi,
broj meseca njegovih u Tebe je;
postavio si mu među, preko koje ne može preći.
6
Odvrati se od njega da počine
dokle ne navrši kao nadničar dan svoj.
7
Jer za drvo ima nadanja, ako se poseče,
da će se još omladiti
i da neće biti bez izdanka;
8
Ako i ostari u zemlji koren njegov
i u prahu izumre panj njegov,
9
Čim oseti vodu, opet napupi
i pusti grane kao prisad.
10
A čovek umire iznemogao;
i kad izdahne čovek, gde je?
11
Kao kad voda oteče iz jezera
i reka opadne i usahne,
12
Tako čovek kad legne, ne ustaje više;
dokle je nebesa neće se probuditi
niti će se prenuti oda sna svog.
13
O da me hoćeš u grobu sakriti
i skloniti me dokle ne utoli gnev Tvoj,
i da mi daš rok kad ćeš me se opomenuti!
14
Kad umre čovek, hoće li oživeti?
Sve dane vremena koje mi je određeno čekaću
dokle mi dođe promena.
15
Zazvaćeš, i ja ću Ti se odazvati;
delo ruku svojih poželećeš.
16
A sada brojiš korake moje,
i ništa ne ostavljaš za greh moj.
17
Zapečaćeni su u tobocu moji prestupi,
i zavezuješ bezakonja moja.
18
Zaista, kao što gora padne i raspadne se,
i kao što se stena odvali s mesta svog,
19
I kao što voda spira kamenje
i povodanj odnosi prah zemaljski,
tako nadanje čovečije obraćaš u ništa.
20
Nadvlađuješ ga jednako, te odlazi,
menjaš mu lice i otpuštaš ga.
21
Ako sinovi njegovi budu u časti, on ne zna;
ako li u sramoti, on se ne brine.
22
Samo telo dok je živ boluje,
i duša njegova u njemu tuži.
Jób
Capítulo 14
1
Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
2
Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
3
A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
4
Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
5
Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
6
Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
7
O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
8
By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
9
Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
10
Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
11
Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
12
Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
13
Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.
14
Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
15
Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
16
Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
17
Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
18
Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
19
Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
20
Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
21
Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
22
Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.