Comparer
Job 14
Défilement liéLes deux colonnes défilent ensemble
Job
Chapitre 14
1
L'homme né de femme est de peu de jours et rassasié de trouble;
2
Il sort comme une fleur, et il est fauché; il s'enfuit comme une ombre, et il ne dure pas.
3
Pourtant, sur lui tu ouvres tes yeux, et tu me fais venir en jugement avec toi!
4
Qui est-ce qui tirera de l'impur un homme pur? Pas un!
5
Si ses jours sont déterminés, si le nombre de ses mois est par devers toi, si tu lui as posé ses limites, qu'il ne doit pas dépasser,
6
Détourne de lui ton regard, et il aura du repos, jusqu'à ce que, comme un mercenaire, il achève sa journée;
7
Car il y a de l'espoir pour un arbre: s'il est coupé, il repoussera encore, et ses rejetons ne cesseront pas.
8
Si sa racine vieillit dans la terre, et si son tronc meurt dans la poussière,
9
l'odeur de l'eau il poussera, et il fera des branches comme un jeune plant;
10
Mais l'homme meurt et gît là; l'homme expire, et où est-il?
11
Les eaux s'en vont du lac; et la rivière tarit et sèche:
12
Ainsi l'homme se couche et ne se relève pas: jusqu'à ce qu'il n'y ait plus de cieux, ils ne s'éveillent pas, et ils ne se réveillent pas de leur sommeil.
13
Oh! si tu voulais me cacher dans le shéol, me tenir caché jusqu'à ce que ta colère se détourne, me fixer un temps arrêté, et puis te souvenir de moi, -
14
(Si un homme meurt, revivra-t-il?), tous les jours de ma détresse, j'attendrais jusqu'à ce que mon état vînt à changer:
15
Tu appellerais, et moi je te répondrais; ton désir serait tourné vers l'œuvre de tes mains;
16
Car maintenant tu comptes mes pas: ne veilles-tu pas sur mon péché?
17
Ma transgression est scellée dans un sac, et dans tes pensées, tu ajoutes à mon iniquité.
18
Mais une montagne qui s'éboule est réduite en poussière, et le rocher est transporté de son lieu;
19
Les eaux usent les pierres, leur débordement emporte la poussière de la terre: ainsi tu fais périr l'espoir de l'homme.
20
Tu le domines pour toujours, et il s'en va; tu changes sa face, et tu le renvoies.
21
Ses fils sont honorés, et il ne le sait pas; ils sont abaissés, et il ne s'en aperçoit pas.
22
Sa chair ne souffre que pour lui-même, et son âme ne mène deuil que sur lui-même.
Jób
Chapitre 14
1
Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
2
Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
3
A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
4
Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
5
Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
6
Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
7
O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
8
By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
9
Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
10
Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
11
Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
12
Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
13
Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.
14
Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
15
Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
16
Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
17
Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
18
Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
19
Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
20
Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
21
Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
22
Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.