Comparer
Jobu 3
Défilement liéLes deux colonnes défilent ensemble
Jobu
Chapitre 3
1
Napokon otvori Job usta i prokle dan svoj;
2
poče svoju besjedu i reče:
3
“O, ne bilo dana kad sam se rodio i noći što javi: 'Začeo se dječak!'
4
U crnu tminu dan taj nek se prometne! S visina se njega Bog ne spominjao, svjetlost sunčeva ne svijetlila mu više!
5
Mrak i sjena smrtna o nj se otimali, posvema ga tmina gusta prekrila, pomrčine dnevne stravom ga morile!
6
O, da bi ga tama svega presvojila, nek' se ne dodaje danima godine, nek' ne ulazi u brojenje mjeseci!
7
A noć ona bila žalosna dovijeka, ne čulo se u njoj radosno klicanje!
8
Prokleli je oni štono dan proklinju i Levijatana probudit' su kadri!
9
Pomrčale zvijezde njezina svanuća, zaludu se ona vidjelu nadala, i zorinih vjeđa ne gledala nigda!
10
Što mi od utrobe ne zatvori vrata da sakrije muku od mojih očiju!
11
Što nisam mrtav od krila materina, što ne izdahnuh izlazeć' iz utrobe?
12
Čemu su me dva koljena prihvatila i dojke dvije da me nejaka podoje?
13
U miru bih vječnom počivao sada, spavao bih, pokoj svoj bih uživao
14
s kraljevima i savjetnicima zemlje koji su sebi pogradili grobnice,
15
ili s knezovima, zlatom bogatima, što su kuće svoje srebrom napunili.
16
Ne bih bio - k'o nedonošče zakopano, k'o novorođenče što svjetla ne vidje.
17
Zlikovci se više ne obijeste ondje, iznemogli tamo nalaze počinka.
18
Sužnjeve na miru tamo ostavljaju: ne slušaju više poviku stražara.
19
Malen ondje leži zajedno s velikim, rob je slobodan od gospodara svoga.
20
Čemu darovati svjetlo nesretniku i život ljudima zagorčene duše
21
koji smrt ištu, a ona ne dolazi, i kao za blagom za njome kopaju?
22
Grobnom bi se humku oni radovali, klicali od sreće kad bi grob svoj našli.
23
Što će to čovjeku kom je put sakriven, koga je Bog sa svih strana zapriječio?
24
Zato videć' hranu, uzdahnuti moram, k'o voda se moji razlijevaju krici.
25
Obistinjuje se moje strahovanje, snalazi me, evo, čega god se bojah.
26
Pokoja ni mira meni više nema, u mukama mojim nikad mi počinka.”
Jób
Chapitre 3
1
Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
2
Nebo mluvě Job, řekl:
3
Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
4
Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
5
Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
6
Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
7
Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
8
Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
9
Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
10
Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
11
Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
12
Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
13
Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
14
S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
15
Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
16
Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
17
Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
18
Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
19
Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
20
Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
21
Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
22
Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
23
Èlověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
24
Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
25
To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
26
Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.