Comparar
Četvrta knjiga Mojsijeva koja se zove Brojevi 11
Rolagem vinculadaAs duas colunas rolam juntas
Četvrta knjiga Mojsijeva koja se zove Brojevi
Capítulo 11
1
Posle stade se tužiti narod da mu je teško; a to ne bi po volji Gospodu; i kad Gospod ču, razgnevi se; i raspali se na njih oganj Gospodnji, i sažeže krajnje u logoru.
2
Tada zavapi narod k Mojsiju, a Mojsije se pomoli Gospodu, i ugasi se oganj.
3
I prozva se ono mesto Tavera, jer se raspali na njih oganj Gospodnji.
4
A svetina što beše među njima, beše vrlo lakoma, te i sinovi Izrailjevi stadoše plakati govoreći: Ko će nas nahraniti mesa?
5
Opomenusmo se riba što jeđasmo u Misiru zabadava, i krastavaca i dinja i luka crnog i belog.
6
A sada posahnu duša naša, nema ništa osim mane pred očima našim.
7
A mana beše kao seme korijandrovo, a boja mu beše kao boja u bdela.
8
I izlažaše narod, te kupljahu, i meljahu na žrvnjima ili tucahu u stupama, i kuvahu u kotlu, ili mešahu pogače; a ukus joj beše kao ukus od novog ulja.
9
I kad padaše rosa po logoru noću, padaše s njom i mana.
10
I ču Mojsije gde narod plače u porodicama svojim, svaki na vratima od šatora svog; i Gospod se razgnevi vrlo, i Mojsiju bi teško.
11
Pa reče Mojsije Gospodu: Zašto učini takvo zlo sluzi svom? I zašto ne nađoh milosti pred Tobom, nego metnu na me teret svega naroda ovog?
12
Eda li ja začeh sav ovaj narod? Eda li ga ja rodih, kad mi kažeš: Iznesi ga u naručju svom, kao što nosi dojilja dete, u onu zemlju za koju si se zakleo ocima njihovim.
13
Otkuda meni mesa da dam svemu ovom narodu? Jer plaču preda mnom govoreći: Daj nam mesa da jedemo.
14
Ne mogu ja sam nositi sav narod ovaj, jer je teško za mene.
15
Ako ćeš tako činiti sa mnom, ubij me bolje, ako sam našao milost pred Tobom, da ne gledam zlo svoje.
16
A Gospod reče Mojsiju: Saberi mi sedamdeset ljudi između starešina Izrailjevih, koje znaš da su starešine narodu i upravitelji njegovi, i dovedi ih k šatoru od sastanka, neka onde stanu s tobom.
17
Tada ću sići i govoriti onde s tobom, i uzeću od duha koji je na tebi i metnuću na njih, da nose s tobom teret narodni i da ne nosiš ti sam.
18
A narodu reci: Pripravite se za sutra da jedete mesa, jer plakaste da Gospod ču, i rekoste: Ko će nas nahraniti mesa? Jer nam dobro beše u Misiru. Daće vam, dakle, Gospod mesa i ješćete.
19
Nećete jesti jedan dan, ni dva dana, ni pet dana, ni deset dana, ni dvadeset dana;
20
nego ceo mesec dana, dokle vam na nos ne udari i ne ogadi vam se, zato što odbaciste Gospoda koji je među vama i plakaste pred Njim govoreći: Zašto iziđosmo iz Misira?
21
A Mojsije reče: Šest stotina hiljada pešaka ima naroda, u kome sam, pa Ti kažeš: Daću im mesa da jedu ceo mesec dana.
22
Eda li će im se poklati ovce i goveda da im dostane? Ili će im se pokupiti sve ribe morske da im bude dosta?
23
A Gospod reče Mojsiju: Zar ruka Gospodnja neće biti dovoljna? Videćeš hoće li biti šta ti rekoh ili neće.
24
I Mojsije iziđe i reče narodu reči Gospodnje; i sabra sedamdeset ljudi između starešina narodnih, i postavi ih oko šatora.
25
I Gospod siđe u oblaku i govori k njemu, i uzevši od duha koji beše na njemu metnu na onih sedamdeset ljudi starešina; i kad duh dođe na njih, prorokovahu, ali više nikad.
26
A dva čoveka ostaše u logoru, jednom beše ime Eldad, a drugom Modad, na koje dođe duh, jer i oni behu zapisani, ali ne dođoše k šatoru, i stadoše prorokovati u logoru.
27
I dotrča momak, te javi Mojsiju govoreći: Eldad i Modad prorokuju u logoru.
28
A Isus, sin Navin, sluga Mojsijev, jedan od momaka njegovih, reče govoreći: Mojsije, gospodaru moj, zabrani im.
29
A Mojsije mu odgovori: Zar zavidiš mene radi? Kamo da sav narod Gospodnji postanu proroci i da Gospod pusti duh svoj na njih!
30
Potom se vrati Mojsije u logor sa starešinama Izrailjevim.
31
Tada se podiže vetar od Gospoda, i potera od mora prepelice, i razasu ih po logoru na dan hoda odovuda i na dan hoda odonuda oko logora, na dva lakta od zemlje.
32
I ustavši narod ceo onaj dan i svu noć i ceo drugi dan kupljaše prepelice: i ko nakupi najmanje nakupi deset gomora; i povešaše ih sebi redom oko logora.
33
Ali meso još im beše u zubima, jošte ga ne pojedoše, a Gospod se razgnevi na narod i udari Gospod narod pomorom vrlo velikim.
34
I prozva se ono mesto Kivrot-Atava jer onde ukopaše narod koji se beše polakomio.
35
I pođe narod od Kivrot-Atave u Asirot, i stadoše u Asirotu.
4 Mojžíšova
Capítulo 11
1
I stalo se, že lid ztěžoval a stýskal sobě, cožse nelíbilo Hospodinu. Protož, slyše to Hospodin, rozhněval se náramně, a roznítil se proti nim oheň Hospodinův, a spálil zadní díl vojska.
2
Tedy volal lid k Mojžíšovi. I modlil se Mojžíš Hospodinu, a uhasl oheň.
3
I nazval jméno místa toho Tabbera; nebo rozpálil se proti nim oheň Hospodinův.
4
Lid pak k nim přimíšený napadla žádost náramná; a obrátivše se, plakali i synové Izraelští a řekli: Kdo nám to dá, abychom se masa najedli?
5
Rozpomínáme se na ryby, jichž jsme dosti v Egyptě darmo jídali, na okurky a melouny, též na por, cibuli a česnek.
6
A nyní duše naše vyprahlá, nic jiného nemá, kromě tu mannu před očima svýma.
7
(Manna pak byla jako semeno koliandrové, a barva její jako barva bdelium.
8
I vycházíval lid, a sbírali a mleli žernovy, neb tloukli v moždířích, a smažili na pánvici, aneb koláče podpopelné dělali z ní; chut pak její byla jako chut nového oleje.
9
Když pak sstupovala rosa na vojsko v noci, tedy sstupovala také i manna).
10
Tedy uslyšel Mojžíš, an lid pláče po čeledech svých, každý u dveří stanu svého. Pročež roznítila se prchlivost Hospodinova náramně; Mojžíšovi to také těžké bylo.
11
I řekl Mojžíš Hospodinu: Proč jsi tak zle učinil služebníku svému? Proč jsem nenalezl milosti před očima tvýma, že jsi vložil břímě všeho lidu tohoto na mne?
12
Zdaliž jsem já počal všecken lid tento? Zdali jsem já zplodil jej, že mi díš: Nes jej na rukou svých, jako nosí chůva děťátko, do země té, kterouž jsi s přísahou zaslíbil otcům jejich?
13
Kde mám nabrati masa, abych dal všemu lidu tomuto? Nebo plačí na mne, řkouce: Dej nám masa, ať jíme.
14
Nemohuť já sám nésti všeho lidu tohoto, nebo jest to nad možnost mou.
15
Pakli mi tak dělati chceš, prosím, zabí mne raději, jestliže jsem nalezl milost před očima tvýma, abych více nehleděl na trápení své.
16
Tedy řekl Hospodin Mojžíšovi: Shromažď mi sedmdesáte mužů z starších Izraelských, kteréž znáš, že jsou starší v lidu a správcové jeho; i přivedeš je ke dveřím stánku úmluvy, a státi budou tam s tebou.
17
A já sstoupím a mluviti budu s tebou, a vezmu z ducha, kterýž jest na tobě, a dám jim. I ponesou s tebou břímě lidu, a tak ty ho sám neponeseš.
18
Lidu pak díš: Posvěťtež se k zítřku, a budete jísti maso; nebo jste plakali v uších Hospodinových, řkouce: Kdo nám dá najísti se masa? Jistě že lépe nám bylo v Egyptě. I dá vám Hospodin masa, a budete jísti.
19
Nebudete toliko jeden den jísti, ani dva, ani pět, ani deset, ani dvadcet,
20
Ale za celý měsíc, až vám chřípěmi poleze, a zoškliví se, proto že jste pohrdli Hospodinem, kterýž jest u prostřed vás, a plakali jste před ním, říkajíce: Proč jsme vyšli z Egypta?
21
I řekl Mojžíš: Šestkrát sto tisíců pěších jest tohoto lidu, mezi nimiž já jsem, a ty pravíš: Dám jim masa, aby jedli za celý měsíc.
22
Zdali ovcí a volů nabije se jim, aby jim postačilo? Aneb zdali všecky ryby mořské shromáždí se jim, aby jim dosti bylo?
23
Tedy řekl Hospodin Mojžíšovi: Zdali ruka Hospodinova ukrácena jest? Již nyní uzříš, přijde-li na to, což jsem mluvil, čili nic.
24
Vyšed tedy Mojžíš, mluvil lidu slova Hospodinova, a shromáždiv sedmdesáte mužů z starších lidu, postavil je vůkol stánku.
25
I sstoupil Hospodin v oblaku a mluvil k němu, a vzav z ducha, kterýž byl na něm, dal sedmdesáti mužům starším. I stalo se, když odpočinul na nich ten duch, že prorokovali, ale potom nikdy více.
26
Byli pak zůstali v staních dva muži, jméno jednoho Eldad, a druhého Medad, na nichž také odpočinul duch ten, nebo i oni napsani byli, ačkoli nevyšli k stánku. I ti také prorokovali v staních.
27
Tedy přiběh služebník, oznámil to Mojžíšovi, řka: Eldad a Medad prorokují v staních.
28
Jozue pak, syn Nun, služebník Mojžíšův, jeden z mládenců jeho, dí k tomu: Pane můj, Mojžíši, zabraň jim.
29
Jemuž odpověděl Mojžíš: Proč ty horlíš pro mne? Nýbrž ó kdyby všecken lid Hospodinův proroci byli, a aby dal Hospodin ducha svého na ně!
30
I navrátil se Mojžíš do stanů s staršími Izraelskými.
31
Tedy strhl se vítr od Hospodina, a zachvátiv křepelky od moře, spustil je na stany tak široce a dlouze, co by mohl za jeden den cesty ujíti všudy vůkol táboru, takměř na dva lokty zvýší nad zemí.
32
Protož vstav lid, celý ten den a celou noc, i celý druhý den shromažďovali sobě ty křepelky; a kdož nejméně nashromáždil, měl jich s deset měr. I rozvěšeli je sobě pořád okolo stanů.
33
Ještě maso vězelo v zubích jejich, a nebylo právě sžvýkáno, když hněv Hospodinův vzbudil se na lid. I ranil Hospodin lid ranou velikou náramně.
34
Protož nazváno jest jméno místa toho Kibrot Hattáve; nebo tu pochovali lid, kterýž žádal masa.
35
I bral se lid z Kibrot Hattáve na poušť Hazerot, a pozůstali v Hazerot.