Comparer
Jobu 13
Défilement liéLes deux colonnes défilent ensemble
Jobu
Chapitre 13
1
Očima svojim sve to ja vidjeh, ušima svojim čuh i razumjeh.
2
Sve što vi znate znadem to i ja, ni u čemu od vas gori nisam.
3
Zato, zborit' moram sa Svesilnim, pred Bogom svoj razlog izložiti.
4
Jer, kovači laži vi ste pravi, i svi ste vi zaludni liječnici!
5
Kada biste bar znali šutjeti, mudrost biste svoju pokazali!
6
Dokaze mi ipak poslušajte, razlog mojih usana počujte.
7
Zar zbog Boga govorite laži, zar zbog njega riječi te prijevarne?
8
Zar biste pristrano branit' htjeli Boga, zar biste mu htjeli biti odvjetnici?
9
Zar bi dobro bilo da vas on ispita? Zar biste ga obmanuli k'o čovjeka?
10
Kaznom preteškom on bi vas pokarao poradi potajne vaše pristranosti.
11
Zar vas veličanstvo njegovo ne plaši i zar vas od njega užas ne spopada?
12
Razlozi su vam od pepela izreke, obrana je vaša obrana od blata.
13
Umuknite sada! Dajte da govorim, pa neka me poslije snađe što mu drago.
14
Zar da meso svoje sam kidam zubima? Da svojom rukom život upropašćujem?
15
On me ubit' može: nade druge nemam već da pred njim svoje držanje opravdam.
16
I to je već zalog mojega spasenja, jer bezbožnik preda nj ne može stupiti.
17
Pažljivo mi riječi poslušajte, nek' vam prodre u uši besjeda.
18
Gle: ja sam pripremio parnicu, jer u svoje sam pravo uvjeren.
19
Tko se sa mnom hoće parničiti? - Umuknut ću potom te izdahnut'.
20
Dvije mi molbe samo ne uskrati da se od tvog lica ne sakrivam:
21
digni s mene tešku svoju ruku i užasom svojim ne straši me.
22
Tada me pitaj, a ja ću odgovarat'; ili ja da pitam, ti da odgovaraš.
23
Koliko počinih prijestupa i grijeha? Prekršaj mi moj pokaži i krivicu.
24
Zašto lice svoje kriješ sad od mene, zašto u meni vidiš neprijatelja?
25
Zašto strahom mučiš list vjetrom progonjen, zašto se na suhu obaraš slamčicu?
26
O ti, koji mi gorke pišeš presude i teretiš mene grijesima mladosti,
27
koji si mi noge u klade sapeo i koji bdiš nad svakim mojim korakom i tragove stopa mojih ispituješ!
28
Život mi se k'o trulo drvo raspada, k'o haljina što je moljci izjedaju!
Jób
Chapitre 13
1
Aj, všecko to vidělo oko mé, slyšelo ucho mé, a srozumělo tomu.
2
Jakož vy znáte to, znám i já, nejsem zpozdilejší než vy.
3
Jistě žeť já s Všemohoucím mluviti, a s Bohem silným o svou při jednati budu.
4
Nebo vy jste skladatelé lži, a lékaři marní všickni vy.
5
Ó kdybyste aspoň mlčeli, a bylo by vám to za moudrost.
6
Slyštež medle odpory mé, a důvodů rtů mých pozorujte.
7
Zdali zastávajíce Boha silného, mluviti máte nepravost? Aneb za něho mluviti máte lest?
8
Zdaliž osobu jeho přijímati budete, a o Boha silného se zasazovati?
9
Zdaž vám to k dobrému bude, když na průbu vezme vás, že jakož člověk oklamán bývá, oklamati jej chcete?
10
V pravdě žeť vám přísně domlouvati bude, budete-li povrchně osoby jeho šetřiti.
11
Což ani důstojnost jeho vás nepředěšuje, ani strach jeho nepřikvačuje vás?
12
Všecka vzácnost vaše podobná jest popelu, a hromadám bláta vyvýšení vaše.
13
Postrptež mne, nechať já mluvím, přiď na mne cokoli.
14
Pročež bych trhati měl maso své zuby svými, a duši svou klásti v ruku svou?
15
By mne i zabil, což bych v něho nedoufal? A však cesty své před oblíčej jeho předložím.
16
Onť sám jest spasení mé; nebo před oblíčej jeho pokrytec nepřijde.
17
Poslouchejte pilně řeči mé, a zprávu mou pusťte v uši své.
18
Aj, jižť začínám pře své vésti, vím, že zůstanu spravedliv.
19
Kdo jest, ješto by mi odpíral, tak abych nyní umlknouti a umříti musil?
20
Toliko té dvoji věci, ó Bože, nečiň mi, a tehdy před tváří tvou nebudu se skrývati:
21
Ruku svou vzdal ode mne, a hrůza tvá nechť mne neděsí.
22
Zatím povolej mne, a buduť odpovídati; aneb nechať já mluvím, a odpovídej mi.
23
Jak mnoho jest mých nepravostí a hříchů? Přestoupení mé a hřích můj ukaž mi.
24
Proč tvář svou skrýváš, a pokládáš mne sobě za nepřítele?
25
Zdaliž list větrem se zmítající potříti chceš, a stéblo suché stihati budeš?
26
Že zapisuješ proti mně hořkosti, a dáváš mi v dědictví nepravosti mladosti mé,
27
A dáváš do klady nohy mé, a šetříš všech stezek mých, na paty noh mých našlapuješ;
28
Ješto člověk jako hnis kazí se, a jako roucho, kteréž jí mol.