Comparer
Jobu 14
Défilement liéLes deux colonnes défilent ensemble
Jobu
Chapitre 14
1
Čovjek koga je žena rodila kratka je vijeka i pun nevolja.
2
K'o cvijet je nikao i vene već, poput sjene bježi ne zastajuć'.
3
Na takva, zar, ti oči otvaraš i preda se na sud ga izvodiš?
4
Tko će čisto izvuć' iz nečista? Nitko!
5
Pa kad su njegovi dani odbrojeni, kad mu broj mjeseci o tebi ovisi, kad mu granicu stavljaš neprijelaznu,
6
skini s njega pogled da počinut' može, poput najamnika da svoj dan uživa.
7
TÓa ni drvu nije nada sva propala, posječeno, ono opet prozeleni i mladice nove iz njega izbiju.
8
Ako mu korijen i ostari u zemlji, ako mu se panj i sasuši u prahu,
9
oćutjevši vodu, ono će propupat' i pustiti grane kao stablo novo.
10
Al' kad čovjek umre, ostaje pokošen, kad smrtnik izdahne, gdje li je on tada?
11
Može sva voda iz mora ispariti i presahnut' rijeke, isušit posvema',
12
al' čovjek kad legne, ne ustaje više, dok nebesa bude, neće se podići, od sna se svojega probuditi neće.
13
O, kad bi me htio skriti u Šeolu, zakloniti me dok srdžba ti ne mine, dÓati mi rok kad ćeš me se spomenuti,
14
- jer, kad umre čovjek, zar uskrsnut' može? - čekao bih te sve dane vojske svoje dok ne bi došao da mi smjenu dadeš.
15
Zvao bi me, a ja bih se odazvao: zaželio si se djela svojih ruku.
16
A sad nad svakim mojim vrebaš korakom, nijednog mi grijeha nećeš oprostiti,
17
u vreći si prijestup moj zapečatio i krivicu moju svu si zapisao.
18
Vaj! K'o što se jednom uruši planina, k'o što se hridina s mjesta svog odvali,
19
k'o što voda kamen s vremenom istroši, a pljusak bujicom zemlju svu sapere, tako uništavaš nadu u čovjeku.
20
Oborio si ga - on ode za svagda, nagrđena lica, otjeran, odbačen.
21
Djecu mu poštuju - o tom ništa ne zna; ako su prezrena - o tom ne razmišlja.
22
On jedino pati zbog svojega tijela, on jedino tuži zbog svojeg života.”
Jób
Chapitre 14
1
Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
2
Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
3
A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
4
Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
5
Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
6
Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
7
O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
8
By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
9
Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
10
Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
11
Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
12
Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
13
Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.
14
Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
15
Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
16
Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
17
Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
18
Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
19
Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
20
Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
21
Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
22
Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.